S láskou a pokornými díky věnuji všem,

kdo mě dovedli k vydání této prozaické prvotiny,

o níž jsem přesvědčená,

že si svým pojetím nezadá s básnickou sbírkou.

Pokud se jedná o prózu, naleznete spíše její lyrickou podobu.

Tím ospravedlňuji její relativně malý rozsah.

Přijměte ji jako neškodný a dost možná také účinný lék

na drobné všední bolístky svojí vlastní duše.

Neboť je známo, že všichni jedno jsme.

 

Vaše

Jarmila Moosová

 

PŘEDMLUVA

VYHNÁNÍ Z RÁJE

   Ráj představ a realita, do které jsme vrženi. Ten příběh je starý jako svět. Zákonitě v něm dojdeme k zapovězenému stromu poznání. K jedinému stromu, z něhož nebylo a není dovoleno jísti ovoce. K té hranici, která leží mezi blaženou nevědomostí a tvůrčím hledáním. Už nekonečně dávno jsme opustili území nevinnosti. Nejsme andělské bytosti ani obyvatelé chráněné rajské zahrady bez bouří a bez zimy.

   Výsledkem však není pouze trest za opovážlivost, ale i dar zraňujících ostnů, na který reagujeme úměrně svému zakotvení ve všech skrytých uzlících goblénu uložených v genetickém odkazu minulosti. Až s odstupem poznáváme cenu tohoto bolestného obdarování. A i když jsme obyvateli stejného světa, naše pohledy se různí zvolenou formou, výběrem použitých prostředků, ale i okolnostmi svého tady a teď.

Považuji za velmi prospěšné, pokud autor poezie zvolí alespoň občas i prozaickou formu vyjádření. Nesporně tím otvírá určitý konflikt v sobě samém. Konfrontace mezi poezií a prózou je i konfrontací vnímání. Vždyť teprve když si prohlédnu minci ze všech stran, mohu pochopit její skutečnou cenu.

   Autorka textů, do kterých nahlížím, má za sebou zkušenost několika básnických sbírek i zkušenost úporného hledání svého místa v chaosu současného světa.

   Jako mnozí jiní zkouší nahlédnout pod hladinu svých pocitů i pocitů své generace. Metafora tanečních pro starší a pokročilé je tak trochu tancem mezi vejci. Tancem mezi tělesností, sny a ideály. Žádná z těchto poloh nevytlačuje zbývající, i když cesta k jejich vyvážení je nesnadná a mnohdy nepředvídatelná.

   V pozadí je skryta hrozba plynoucího času. Je však reálná? Naše dlouhodobá paměť si převážně uchovává to pozitivní. V této poloze ulamuje ostny přítomné chvíle a snad i otevírá cestu k příštím vítězným zápasům. Vždyť naše tady a teď je proměnlivější než všechny rozmary počasí.

Ale snad abych se vrátil k počátku svého zamyšlení.

   Až do chvíle kousnutí do jablka nevnímá Adam s Evou svou nahotu. Neexistují věci správné a nepatřičné. Zahrada je v souladu s jejich touhami, lze-li vůbec věci přirozené nazvat touhou. Teprve poznání a závazek tvůrčích posunů vytváří konflikt mezi chtěním a realitou.

   Snad se autorce, i nám všem, jednou podaří sjednotit touhu se skutečností a dosáhnout ztracené rovnováhy. Čas na nás doléhá. Ale buďme trpěliví. Ani čas není všemocný tam, kde člověk usiluje o spojení zdánlivě neslučitelného.

   A možná, že v tu chvíli rozkvete i kámen.  

Březen 2011 - Petr Musílek

 

KAPITOLA I.

Dveře se prudce otevřely a do chřípí mi vlétl odér známého parfému. Pánská vůně, kterou miluji. Neohlédla jsem se. Hlávka ledového salátu se právě v dokonalé imitaci křišťálové mísy pod mýma rukama změnila v hromádku bledězelených roztrhaných šťavnatých cucků a spolu s bílými prstýnky životadárného pórku vmazlila do pikantní tatarské omáčky – ještě bohatě sedmibarevně poprášit čerstvě mletým pepřem, osolit, krapet ocukrovat a mohu servírovat. Z trouby právě smyslně zavoněla kuřecí prsa na másle a kari, a v lednici se celé odpoledne chladí po dvou lahvích bílého, růžového a červeného sektu.

Vím, jak pohled na má poloobnažená záda vlnící se u sporáku miluje. Je to náš rituál. Našlapuje tiše, neslyším jeho kroky a nikdy neodhadnu přesně tu chvíli, kdy ucítím jeho dech blízko svojí krční tepny, jakkoli se vzdálenost mezi dveřmi a naší kuchyňskou linkou léta nemění. Tím spíše místo, kde mi kousek pod ušním lalůčkem v pravidelném rytmu pulzuje divoká krev.

„Všechno nejlepší... už vlastně máš. Je těžké ti něco přát,“ s citem tiskne moje prsa na svoji hruď. Usmívá se přitom spiklenecky a snad i trochu rozverně. Miluji jeho úsměvy. Miluji, když se jeho oči smějí. Tehdy vím, že je jeho duše šťastná. Tím pádem i moje.

„Tady,“ pomalu otevírá sevřenou pěst. Jeho ruka je velká, pevná a silná. Konce hranatých nehtů lemují bílé měsíčky. Mám ráda čisté ruce. Ví to.

V dlani se zaleskne pár malých náušnic. Zná můj vkus – jen čirý bílý kamínek na stopce se závitem. Moc jsem si je přála a on rád plní má přání. Žena prý nikdy nemá být v posteli zcela nahá, přitom však vždy něčím novým okrášlená. Jsou překrásné. Když mi je vsazuje do uší, cítím v nich svědivé mravenčení. A nejen v nich.

Na stole zůstala poslední láhev nedopitá a v misce pomalu dohořívá vonná svíčka. Vanilka. Teplo z kamene, teplo slunce z révových zrn a teplo jeho je rázem ve mně. Oběma rukama mi obejme holé lopatky nad lemem svátečních šatů bez ramínek, hladkými rty obkrouží moji tvář a pusa, co mi dá, mě celou vcucne do milostné hry.

„Říkala jsem ti, že se máš šetřit!“ zasmála jsem se, když se ztichlou ložnicí až ke stropu vznesly prudké výdechy samčího „hurááá!“ a Boris vysíleně sklouznul z mého břicha. Mám ráda tu krátkou chvíli, kdy ležíme oba na zádech, ruce i nohy od sebe a teplý pokojový vzduch suší naše upocená těla. Oba víme, že jde jen o nový nádech, o lapení energií, co se rozeběhly zjančenými cévami bůhvíkam, o jejich návrat do jednoho bodu.

Stočím se na levý bok, hlavu podepřenou v lokti zlomenou paží a pravačkou rozehraju koncert pro pět prstů. Boris zpočátku jen slastně vrní, ale sotva jeho úd rapidně změní svoji fyziognomii, má mocnou touhu svalit mě býčí silou zpět na záda. Nedám se. Příštím pohybem vyměním pravačku za svoji do tváří spadenými prameny vlasů zahalenou hlavu a smířím svého samce s vlastní volbou: čím svede být dutina ústní s tančícím gurmánem jazykem, ohleduplnými stisky čelistí a hladivou měkkostí krčních mandlí, jiná sotva svede. Poddá se. Rád se poddá.

 

„Irenóóó!“ vytáčím známé číslo pokaždé, když je mi nejhůř.

„Slyším tě, Dájo, stalo se něco?“

„Ale ne, nic vážného. Jenom... asi tě budu potřebovat.“

„Ty mě? No to mě teda podrž! A pak že to není vážné. Tak povídej!“

„Irčo, mám rande.“

„Se z tebe picnu, děvče. Tohle že není vážné? A kdy jsi měla poslední, co?“ leze mi do svědomí.

„Půl roku je to? Už nevím přesně. No a co? Tak dobrá, jak myslíš. V tomto směru budiž, ale jinak... jak říkám, nic vážného.“

„Kdo je to? Odkud? Znám ho? Míry, váhy – no tak děléééj! A věk, hlavní je věk! Kolik? Tak už mluv!“

„Věk není vůbec důležitý, abys věděla. Boris měl před penzí a jak nám to klapalo!“

„Hele, nezamlouvej a vyklop to.“

„No tak dobrá, dobrá, neřvi tolik. Šedesát. Na fotce mu to ale sekne, hotový mladíček!“

„To jsem teda zvědavá – ty a šedesátník. Máš si najít mladšího chlapa. O moc mladšího, aby ti stačil!“

„Bože Irčo, ty jsi děsná. Nemládnu, už nejsem ta smršť, co dřív. Na to přijdeš jednou taky, jen počkej! Teď mě nepochopíš,“ snažím se obelstít spíš samu sebe než Irenu, „je mi bezmála padesát, už bych snad měla o sobě něco vědět, nemyslíš?“

„Mohla bys, ale jak já tě znám, spadneš do toho zase jak moucha do sudu s medem.“

„To teda nespadnu, proto ti volám.“
„Jo tááák, ty mě vlastně potřebuješ. Už jsem celá rozpálená, jak hořím zvědavostí.“

„Přihlásíme se do tanečních.“

„Vy dva?“

„Ne, my dvě.“

„Zbláznila ses?“

„Vůbec ne.“

„A chlapa budu dělat já tobě nebo ty mně?“

„Myslím to vážně. Chodí tam i chlapi, neboj, mistr přihlášky spravuje tak, aby tancovali všichni a nikdo neseděl. Půl na půl.“

„Co to koštuje?“

„Ty máš teda slovník. Neboj, to ještě uneseme.“

„No jak myslíš, ale je to nezbytné? A vůbec, jak to souvisí s tvým rande?“

„Uvidíš, nechej se překvapit.“
„Ach táák, to je on?“

„Kdo?“
„Taneční mistr přece.“

„Ale ne, tomu je sotva třicet.“

„Můj ročník, hmmm... hmmm...“

„No vidíš, třeba s ním uděláš štěstí.“

„Já? To určitě! Navíc už nechci chlapa ani vidět. Všechno stejná verbež.“

„Souhlasím, ale bacha na výjimky!“

„Žádné nejsou.“

„Že ne? To teda jsou, minimálně jedna.“

„A kde? Ukaž mi ho, kámoško.“

„Tobě asi nebude k ničemu. Přece můj syn, ale už je lapený.“

„Ty jsi blbá, víš to?“ naštve se naoko, že mi skočila na špek.

„A ty drzá. Tak co, jdeme?“

„Kam zase?“

„Koupit šaty. Nic tanečního nemám, a když, rozhodně všechno out. Hans mě chce vzít na firemní ples, víš? Ještě je čas. Sezóna začíná za čtyři měsíce,“ přiznám barvu a lehce zčervenám.

„Konečně!“

„Co?“

„Konečně jsem se chytila! Tak ty máš rande a máš se vyjádřit k pozvání, ale už neumíš válet tango ani ča-ču, co?“

„Bingo! Jsi chytrá holka, já to věděla!“

„Mě z tebe jednou jebne!“ neodpustí si Irena další pokus naučit mě ryzí mateřštině.

 

Sám - vím - to bolí
když jsi sám
a málokomu síly stačí
radši být sám
než lapen v kleci
byť by i celá zlatá byla

máš v tváři tolik úsměvů
pro každou chvíli pohled jiný
že nekoukám se na hodiny
a je tu půlnoc natotata

tvou příčinou
jsem rozesmátá
jak jsem se tebou zvláštně
zpila...

nač měnit lokál za nový
když doma měkká postel čeká?
když možná příští - kdo to ví?
hodiny
dny
i celé roky
budeš ty sám psát nové sloky
k písni

abych se neztratila...

 

 

 

KAPITOLA 2

Bylo pozdní léto. Seděl u půlčáku Pilsner Urquell pod zeleným slunečníkem zahradní restaurace v jednom z nesčetných malebných zákoutí města. Soustředěný pohled upíral střídavě před sebe a do stran, netušil, kterým směrem přicházím. Měla jsem dost času prohlédnout si z dálky hrubé rysy dosud neznámého muže a všímat si svých prvních pocitů. Mírně rozpolcených, jako jsem konečně v tom čase byla já sama.

V jednu chvíli pootočil hlavu tak, že jsem uviděla celou jeho tvář. Měla jsem za to, že mě také vidí, a očekávala patřičné reakce. Bohužel. Stočil svůj pohled zpátky před sebe a upil ze skla. Cítila jsem se dost hrozně. Pravda, ještě jsem stále nebyla dost blízko, aby spojil moje vzezření se zaslanou fotografií, nicméně já jsem věděla, kde mě čeká, on znal čas mého příchodu. Vysvětlila jsem si celou situaci tak, že si mě zkrátka stačil všimnout, žel nedostavilo se kýžené nadšení. Celkem otrávená jsem dokráčela zbylé tři desítky metrů přímo k zahradnímu stolečku.

Nakonec to vůbec nebylo tak špatné setkání. Slunce sice svítilo z posledních sil, ale hřálo. Plzeň i mně šla celkem k duhu. Mám ráda pivo v letních dnech – nejlépe hasí žízeň. Tu jsem měla, panečku, jako trám! Až se mi jazyk ztěžka od patra odlepoval. A nebylo to jen dusným vzduchem, také napětí z možného příslibu čehosi nového mi chvílemi značně vysoušelo hrdlo. Už ani nevím, zda jsem se tehdy zmohla také na šálek pressa s mlékem, vím jen, že Hans za to krátké odpoledne do sebe nalil ta piva tři. Inu, chlap je chlap, tady se se svojí konzumací nemohu rovnat. Pro mě je jedna zlatavá sklenice tak akorát.

Jeho bohorovný klid mi něčím imponuje, zároveň však trochu nudí. Jsem oheň a vítr, spíš vichřice až uragán, a teď tu popíjím světoznámý lektvar s mužem, který je mým pravým opakem. Toho dne jsem se tedy nakonec rozhodla užít si mlčenlivého hledání pověstné jiskry, která nás jednou provždy spojí.

„Smím tě pozvat na večeři,“ zašeptal mi do ucha ve chvíli, kdy se po společné bezmála dvouhodinové lehké konverzaci pomalu schylovalo k loučení, „dejme tomu za týden, pokud se ti to hodí?“

„Ano... smíš,“ vysoukala jsem ze sebe pomalu, leč zřetelně, v tom okamžiku však upřímně ráda – zazdálo se mi, že dotykem své paže, nakrátko ovinuté kolem mého pasu, zmáčknul to správné tlačítko na mém strádajícím těle. Usmál se. Jeho úsměv se mi líbil.

Neměla jsem náladu na jakákoliv erotická tokání, to skutečně ne. Nedostavila se, díkybohu. Vlastně všechno probíhalo přesně tak, jak mělo. Jenom já jsem byla nervózní až hrůza, aniž by byl pádný důvod. Vždyť to říkám: rozpolcená...

 

 

„Ty jsi vážně jedlá, Dájo. Nejdřív mě někam natlačíš a pak to vyšumí, jako by se nic nestalo. Tohle nechápu. Fakt ne,“ durdí se Irena hned mezi dveřmi. Oprávněně. Slíbila jsem jí, že přinesu přihlášku před více než dvěma týdny a ani teď ji ještě nemám.

„Nečerti se, Ireno. Hledám provaz a nějakou silnou větev, co by mě unesla.“

„Ufff... to mi odlehlo! Nikdo mě nesvede uklidnit jako ty, vážně. Už jsem se klepala strachy, co za kalamitu tě potkalo, děvče.“

„Prosím tě, neříkej mi děvče, ten výraz k smrti nesnáším. Když už mě musíš mermomocí  naštvat, raději mi příště řekni huso!“

„Přestaň dramatizovat a mluv, nebo tlač písmenka. Já mám ještě práce nad hlavu, právě jsem doluxovala a chystám se vařit večeři,“ pohodí mi pod nos fleecové přezůvky ostře pomerančové barvy.

„Je to průhledné jak okenní tabulka. Prostě jsem ten bál odmítla. A nic neříkej. Já přece nezblbnu chlapa, který nemá sebemenší podíl na mém zpackaném životě jenom proto, abych se necítila tak opuštěná. Tohle nemůže nikdy fungovat. Jsem spíš přes ty jiskry, jak sama dobře víš.“

„Jóóó jiskry!!! No jasně... Tobě to vážně nevadí, že ti pokaždé sežehnou zadnici a jsi zas o něco větší žebračka? Bože můj, když já si jenom vzpomenu, o kolik jsi pokaždé přišla. A především vlastní blbostí.“

„Brzdi! Vím, co všechno mi chceš říct. Ale přece si kvůli troše peněz nezkazím charakter.“
„Víš co? Jdi někam s tím svým charakterem. Koupíš si za něj chleba? Sotva. A to nemluvím o tvé nezletilé dceři. Proč by měla Barunka jednou doplácet na tvoji svatozář? Kdo si myslíš, že ji vůbec vidí? Leckterá ženská chlapa oškube jako slepici a už kouká po novém peří. Ty vůbec nejsi svatá. Ty jsi blbá. Dáš si kafe?“

„Hele Irčo, já jsem za tebe a tvůj úhel pohledu fakt nesmírně vděčná, věř mi. A že jsem blbá mi v hlavě bzučí čtyřiadvacet hodin denně, ale jiná už nebudu. To prostě nejde. Vím, vím, různých praktik jak se změnit jsou plné knížky a časáky, ale z veverky lvici neuděláš. Ani naopak.“

„Ty, Dájo, já mám nápad!“

„Sem s ním!“

„My do těch tanečních chodit budeme a basta!“

„Jen tak, bez důvodu?“
„Vůbec ne, důvod přece máme. Tys mi tvrdila, že tam pro každou ženskou bude chlap, je to tak?“
„No ano, aspoň to psali v té inzerci.“

„Nic tě nenapadá?“

„Ne.“

„Bože, ty jsi natvrdlá! To přece znamená, že tam bude i dost chlapů, ne?“

„To jo, ale každý pro jednu ženskou.“

„Prosím tě... přece si žádná nemůže myslet, že si toho přiděleného taky odvede na zbytek života domů, hmmm?“

„Aha, takže ty myslíš, jakože spolu půjdeme na lov jako myslivci do obory?“

„Nejsi natvrdlá!“ zašklebí se zjevně ironicky.

„Ireno, ale já tohle nemám ráda, brát natěšeným ženským potenciálního ženicha. To není fér. Stokrát se ti to vrátí.“

„Jdi do háje! Tolik chlapů za svůj život ani nepotkáš a navíc: hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí. Znáš to?“

„Madam Ehrhardtová, vím. Nečetla jsem ji ještě, je beznadějně vyprodaná.“

„Aspoň vidíš, kolik nás je, co se musíme dovzdělat. Já ji také nečetla, ale už samotný název mi napovídá, že něco děláme blbě.“
„Pravda. Takže jdeme zlobit do tanečních?“ Osladím turka dvěma vrchovatými lžičkami cukru a začíná mi být příjemně po těle i po duši.

„Jasně!“ vprskne mi Irena do tváře a vytáhne z baru načatou láhev finské vodky.

 

Tys všechno směl
co nikdo jiný
nesměl si ani pomyslet

tys všechno směl
přes svoje viny
já přes ty svoje jakbysmet

my dva
jsme dávno překročili
hranici sil a možností

jediná cesta
vpřed
nám zbývá
střást chyb se
vnímat přednosti

tys všechno směl
i já jsem směla
a nebylo to k ničemu

tys všechno směl
byť neviděla
jsem nikde větších ničemů

my dva
už navždy odsouzeni
do smrti mít se v paměti
jediná cesta
vpřed
nám zbývá
kam vede?
nemám ponětí...

 

KAPITOLA 3                                   

„Víš, že takhle jsem se ještě nikdy s nikým nelíbal?“ ucpává má ústa vlastním jazykem.

„Ne? Ale jde ti to skvěle!“ udělím zaslouženou pochvalu ve chvíli nutného nádechu. Má pravdu. První pusa, co mi dal, byla plachá. Dospělý chlap a líbá jako při prvním pokusu na základce. Trochu jsem se zachvěla obavou o naše intimní soužití, tehdy ještě v plenkách. Byla by škoda, opravdu veliká škoda, nesladit svá očekávání. Přiblížení na dotek mezi námi totiž od prvního okamžiku jiskřilo víc, než když se naježí kočičí kožich.

Společné zájmy urychlily naše sblížení. Najednou jsem, přes všechna vnitřní varování  (připisovala jsem je svým vrozeným strachům ze zneužití) měla pocit, že je mi souzený. Že je mi souzeno prazvláštní setkání s tímto mužem, kterého jsem si dávno, pradávno vysnila.

Ano, byla to přesně ta tvář, kterou jsem mohla milovat já, puritánka každým svým coulem díky přihlouplé až tmářské výchově své drahé matky. Jediná tvář mezi všemi, která jako magnet ocelovou špónu přitahovala moji pozornost, až jsem cítila, jak mi vlhne bavlněná vsadka v elastických krajkových kalhotkách. Zvláštní tvář. Našla jsem ji v krabici od margarínu mezi desítkami jiných fotek. Uhranula mi. Už tehdy dávno, pradávno mi uhranula.

Uvědomila jsem si tuto souvislost teprve po pár týdnech známosti s Borisem. Ale uvědomila. Tvář... tvář... ano, už to mám: ta kurvoidní tvář, tolik podobná jednomu z mých předků.

„Dám si sprchu, roztáhni gauč, prosím,“ vdechnu mu do ucha a kousnu.

„Auvejs, ty ses zbláznila!“ tře si Boris všemi deseti prsty zrůžovělý lalůček a já mám příležitost uniknout ze sevření jeho paží i úst.

Voňavá a čistá vklouznu pod přikrývku v hedvábném župánku bez knoflíků, zavřu oči a za syčení sprchy zpovzdálí si představuji, jak se jeho prsty boří do bohaté pěny ve vlasech  (jak je možné, že ve svých letech ještě nemá žádné šediny?), jak mhouří oči a prská vodu, co natáhl nosem pod proudem splachujícím tíhu dne. Vidím barevnou houbu s mycím šampónem sjíždět po jeho ramenou na ruce, hrudník, zadek a klín, vidím, jak se jeho penis klátí ze strany na stranu, když vonná pěna laská plná varlata, a přes stehna, kolena a lýtka svoji očistnou pouť končí u chodidel. Slyším tření osuškou ze smetanového froté (párový díl k županu se skořicovou légou) a vrčení holicího strojku.

Ve chvíli, kdy ke mně zblízka zavane vůně známé kolínské, otevírám oči, ať nepřicházím o pohled, kdy oděvní svršek spadá z jeho širokých ramen na koberec a on se ke mně naklání, aby jedním tahem za hedvábný pásek obnažil i moje tělo a přikryl je svým.

 

 

„Povím ti, Ireno, nápad století to byl. Houby století. Tisíciletí!“
„Viď? A jak se ti do toho nechtělo,“ šněruje Irča chodník tanečním krokem setrvačně.
„Aby jo! Já jsem věděla, že to bude průser jako bič! Panebože, chytám tvůj slovník – už je se mnou teprve konec.“
„Co jančíš? Vždyť elegán, co s tebou celou dobu tančil, byl fešák, ne? Mně se líbil. A moc.“
„Líbil-nelíbil, to teď není důležité.“
„Co se teda stalo, že tak vyvádíš?“
„Co se stalo? To nejhorší přece. Chtěl si vyměnit telefon!“
„No tak vidíš, to je přece úspěch! Jen tak dál, děvče!“
„Neříkej mi pořád děvče, bestie jedna!“
„Huso! Co jiného jsme tam asi šly dělat? Sbírat vizitky a vybrat si toho nejlepšího, ne? V nejhorším se naučit, jak se to dělá.“
„Výborně! Ale co teď?“
„Za prvé: tys mu dala?“
„Máš mě za debila? Jsem snad nějaká děvka?“
„Klid, huso. Myslím telefon.“
„Ufff... A co jsem asi tak měla dělat? Dala.“

„Bezva. Už ti volal?“

„Je to půl hodiny, co jsme vypadli ze sálu. Jsi normální?“
„Já snad ano, chlapi ne,“ rozesměje se Irena nad mojí naivitou. „Nejpozději dnes večer ti zavolá. Anebo pošle minimálně patnáct smyslných eSeMeSek.“
„Co s tím budu dělat, proboha?“ zhrozím se neblahé představy.

„Trochu si pohraješ s ním a s fantazií, dokud neusneš. Dobré, ne?“
„A co je na tom dobré? Vždyť mě chce jenom ošukat!“
„Kde žiješ, děvče? Každý chlap chce jenom ošukat. Neříkej, že nám dvěma jde o něco jiného.“

„Hele, kamarádko, mně teda jde o vážný dlouhodobý vztah. Kvalitní vztah. Rozumíš.“
„Rozumím – chceš šukat kvalitně, pravidelně a co nejdéle, že? To je přirozené. Ještě se nám bouří hormony. Co je na tom špatného?“ Uhodila hřebík na hlavičku!
„Ach jo, Irčo, asi se bez té knížky neobejdu. Hodné holky do nebe, zlobivé kam chtějí...“
„Obejdeš. Stejně bys v ní našla jenom to, co dávno sama dobře víš, jenom to zatvrzele neděláš.“
„Myslíš?“
„Ne, nemyslím. Vím to.“
„Zasraná výchova!“ postesknu si upřímně a od plic a všimnu si, že něco na tom jejím obhroublém slovníku je.
„S tím už nehneš, to nech spát. Teď je na čase převychovat se. Sice jsi ve věcech namlouvání daleko větší tele než já, ale v konečném důsledku jsme na stejném. Takže se s tebou ráda svezu: opakování – matka moudrosti. A vůbec, ještě nevím, kdo se ti v tom sále líbil. Na koho máš zálusk?“
„No to víš, já ti to povím a ty mi ho za týden klofneš!“ zažertuji.
„Ty jsi sprostá! To si kamarádky nedělají. Málo mě znáš.“
„To byl fór. Já ti vlastně ani nevím. Nejsem tak hrrr... Rozkoukávám se.“
„Dobře, dobře, ale snad sis je prohlédla, ne? Osmadvacet chlapů zas není tak moc, abys za dvě hodiny neměla svého favorita.“
„Ale jo, jasně, máš pravdu.“
„Tak dělej! Který?“
„Budeš se mi chechtat.“
„Spolehni se, že budu, ale už mluv!“ naléhá na mě Irena.

„Měl antracitové kalhoty a černošedé sako. Moře vlasů, takový malý Einstein.“
„Tancovala s ním matróna v červených lodičkách, už vím. Ale ten ti sahá akorát tak po bradavky, menšího chlapa už tam nenajdeš.“
„Záleží na tom? Má úžasné charisma. A modré oči. A připadal mi tak trochu... plachý.“
„Mně spíš tak trochu... víc ožralý.“
„Já bych řekla, že panáka na kuráž si dnes dali všichni.“
„No, proti gustu... neříkám, že je špatný, to zas ne. Z té skvadry, co se tam přihlásila. Ale jde jen o první dojem, oni se časem vyloupnou, to už znám.“
„Všimla jsem si, že jsi tak nějak – ne ve své kůži. Co ten tvůj?“ vyzvídám na oplátku zas já první dojmy její.
„Smrdělo mu z huby. Co chceš vědět víc?! Jsem na to alergická. Doufám, že se mu stihnu příště vyhnout.“ Irena si moc servítky nebere. Je přímá, místy až sarkasticky. Za to ji mám ráda.
„Fuj! Vůbec se ti nedivím. Takže v čí náruči by se ti líbilo plout parketem, ha?“ nenechávám se odbýt.
„Je tam jeden takový dlouhán hubený. Víš, koho myslím!? Já jsem na ty anorektiky, však mě znáš. Jenomže baba, co s ní tancoval, se kolem něho obtáčela jako samice hroznýše. To dělá chlapům dobře. Dokud se nezačnou dusit. Počkám. Můj čas zaručeně přijde,“ významně pozvedne obočí a já o tom ani na vteřinu nezapochybuji.

 

Bolí mě zmatek

zkapalní se lehce
anglická mlha
za mnou
přede mnou

tak odchází prý
ten
co být už nechce
v místě
kde trávil svůj čas
nejednou

bolí mě přání
aby zase bylo
vše v souladu
s tím
co se běžným zvalo

proč usínání
se mi nezdařilo?
proč nevím nic
a co se vůbec stalo?

bolí mě hořko v ústech
z cigarety
poslední
co mi s popelníkem zbyla

nejspíš je marné
spojovat dva světy
kde chybí vůle
i k ní všechna síla

bolí mě všechno
co se krásné zdálo
a co se možná
ještě mohlo zdát

bylo to dost
či bylo toho málo?
má vůbec smysl
žít
a milovat?

 

KAPITOLA 4

Naše první společná večeře mohla mít své neopakovatelné kouzlo. Mohla. Byla jsem to já, kdo tu chvíli kazil. Neúmyslně, leč všemožně. Slzy, které už nebylo možné zadržet, jsem lživě připsala na vrub právě prodělávané nemoci. S nečekanou něhou mi bylo odpuštěno. Hans prokázal svůj vnitřní klid bez sebemenšího náznaku vyvedení z míry. Zase mám důvod k přemýšlení o jeho pohnutkách.

Stala jsem se příliš nedůvěřivou a popravdě ani nevím, proč tu jsem, ukrajuji z porce lasagní se špenátem a pravým parmazánem, způsobně a s grácií žvýkám chutná sousta a polykám, po malých doušcích zapíjím Müllerem Thurgau a usilovně se snažím líbezně usmívat do tváře svého hostitele, zatímco on si pochutnává na italských těstovinách s rokfórovou omáčkou a mezi konzumací nespouští ze mě oči. Jsem zmatená.

Chtěla bych, tak moc bych chtěla najít muže, co mi dá pocit bezpečí a bezpodmínečné lásky. A také – ještě stále pro mě tak moc důležitou – vášeň. Chci se dennodenně milovat tak, jak to znám, jak to umím a očekávám. Jak jsem si zvykla, jak mi to chybí, jak se toho nechci vzdát. Jádro pudla: je to ve mně, je to živé. A nezastupitelné. Alespoň zatím.

„Jsem velmi trpělivý člověk,“ tvrdí Hans a já mám jen další důvod k pochybám. „Potkal jsem anděla a počkám, jak dlouho budeš chtít,“ usmívá se mi zpříma a sebejistě do zvlhlých očí tak upřímně, až se mi chce proudem brečet nad vlastní blbostí.

Počká. Na naši druhou společnou večeři, první v jeho bytě. Je gurmán a vařit prý umí stejně dobře, jako to umějí v nóbl restauracích, nadto rád prokáže svoji úctu k mojí vzácné návštěvě. Návštěvě anděla. Počká. Na moji celovečerní přítomnost, na naši první společnou noc při světle svíček, poslechu hudby a vzájemného hledění si do očí. Můj Bože! Já přece nejsem anděl! Jsem živá, Erosem posedlá žena!

Žena, co ze svého éterického těla dosud nestřásla stopy předchozích dotyků.  

 

 

První milování. Ano, i naše první milování bylo stejně plaché jako první pusa. Té druhé stačila naše první noc. Dlouhatananánské puse, puse, co ucpává dýchací cesty, dosyta se pomazlí se rty a jazykem, spočítá všechny zuby, patro hladí bezmála k vyhlazení, puse, co zároveň kroutí čtyřmi palci u nohou a trvá, trvá, trvá... do rozednění.

První milování naše neslo znaky prvního milování vůbec. Přes svoji navenek drsnou vizáž zkušeného sňatkového podvodníka ukázal se Boris být velmi jemným a ohleduplným milencem.

„Nebolí?“... „Nevadí?“... „Netlačí?“... nepamatuji se, že bych se s něčím takovým kdy v podobné záplavě něhy setkala. Bylo to dojemné a krásné. Dotýkal se mě hebce, jako když na holou kůži dosedne prachové pírko z holouběte. Té noci byl první rychlý výron do mého těla poslední. Tak jsem to chtěla, tak nám to stačilo oběma. Jednu paži vložil pod moji hlavu, druhou mě objal, a než ho přemohl spánek, polohlasně mi sázel do ucha slova: „Děkuji, miláčku, děkuji, děkuji, děkuji...“

Tu noc jsem se cítila opečovaná jako dítě svým milujícím rodičem. Ukojená a ukonejšená. Navýsost šťastná.

 

 

„To se nám povedlo! Já se snad umlátím, Dájo!“ zalyká se Irča smíchy a já ji přidržuji za paži, aby neumlátila především kolemjdoucí.
„Znamená to, že mě hanba bude fackovat? Tak nějak to vždycky chodí, jak tě znám.“
„Nebuď puriš, o nic nejde.“
„Mluv!“
„Klement mě pozval na drink a vyptával se na tebe.“
„Proboha proč? Má tři týdny můj telefon. Tomu nerozumím.“
„No právě, tři týdny. Jiné ženské prý musí z postele vyhánět a ty jsi nedobytná jako Bastila! Jo jo, stěžoval si, kamarádko.“
„A?“
„Co a?“
„No přece, co jsi mu nakukala?“
„Žes dala svůj telefon dalším třem chlapům a teď čekáš, který se ukáže být tím nejlepším!“
„Děláš ze mě děvku?“ zlostně zasyčím skrz zuby s obavou, že mě někdo uslyší.
„Prdlajs! Zvyšuji tvoji cenu.“
„Jsi praštěná. A co na to on?“
„Coby?! Klasicky. Přestal se prsit, zbořil se mu hrudníček a klopil do sebe jednoho panáka za druhým. Já z toho měla každý třetí, víc jsem nestíhala. Dal jich devět.“
„To by mě zabilo.“
„Mě taky.“
„Cos do sebe naklopila ty, by mě zabilo.“
„Netrénuješ, tím to je. Ale buď klidná, ředila jsem je fest. Jo a taky jsem k nim spráskala troje olivy a dvoje mandle.“
„A jak to teda celé dopadlo?“
„Nóóó... jak to mám říct... Naprášila jsem ty tři a on se trochu srovnal.“
„Jsi normální? Vždyť žádní nejsou! Dočista ses pomátla!“
„A kdo to ví? Myslíš, že se jich půjde přeptat? Nevypadá jako úplný debil.“
„Hned mi řekni jejich jména!“
„No jasně, musíš být připravená, to je bez debat. Holásek, Bezděk a Fiala.“
„Fiala je kdo?“
„Ten obr tlustý, víš, s brýlemi bez obrouček.“
„Jsi teda odvážná. Až se to proflákne, jednou ranou je po nás obou.“
„Neznáš chlapy. Horší jsou nasírací papiňáci. A ti mají sotva metr šede..." snaží se mě utěšit Irča.
„Můj bože! Snad abychom tam příště ani nešly. Taková ostuda!“
„Ostuda? Co tě vede. Prdel, to ano, prdel to může být. Už se těším.“
„Jsi cvok, Ireno.“
„Máš pravdu. A já mám novinku: frajer se nechal pozvat na večeři. Už zítra.“
„Heleďme se, ono nám zajiskřilo?“
„Ale houby. Neměla jsem dva měsíce chlapa.“
„Dva měsíce? Já dva roky! A nedovedu si představit, že bych si někoho pozvala k sobě jen kvůli sexu. Nebyla bych schopná vůbec ničeho. No vážně, ani omylem. Jak tohle zvládneš? To nechápu.“
„Snadno. Dám si panáka, on přinese láhev a buď si jistá, že si ji hezky podám.“
„Teď nevím, jestli ti to mám závidět. Tu schopnost.“
„Není co závidět, děvče. Ale když svědí, je to horší než podebraná tříska, jako bys to neznala. A když se předtím dobře picneš, je ti všechno jedno a přijdeš si na své.“ Nevím, jestli mi její slova znějí vítězně či rezignovaně. Opravdu nevím.
„Líbí se ti vůbec?“ přetnu trapnou chvilku.
„Nic moc, ale není z čeho vybírat. Ten, co by se mi líbil, je mistrně omotaný. Ještě pořád se nedusí dost smrtelně v jejích chapadlech,“ rádoby zavtipkuje Irena.
„To je mi líto, vážně.“
„Proč? Chlap jako chlap, beztak je to jen o tom klacku a do kalhot jim nevidíš.“
„Já hledám lásku,“ trvám na svém zabýčeně.
„Já vím, jasně, lásku. Příště ji tam máš hned čtyřikrát. Ten tvůj Adonis jim bude tak okatě šlapat na kšandy, až si tě všimnou a začne souboj kokrháčů.“
„Já tě miluju, Ireno. Musím. Jinak bych tě musela zabít!“
„Já vím, na to vsázím, tos nepoznala?“ zatrylkuje Irena a poskočí si v lodičkách na kočičích hlavách, co v tom místě právě dláždí úzkou silnici mezi domy, tak neobratně, až se jí noha lehce zvrtne v kotníku a zařve: „Auvejs! Do prrrrrr....“

„Ať se ti zítřek vydaří. Ale počkej, teď si vzpomínám, neříkala´s, že mu smrdí z huby?“ snažím se co nejrychleji ji přimět k jiným myšlenkám.
„Ne, to není on, bože chraň!“ překřižuje se Irena zděšeně.
„Kdo teda? S nikým jiným jsem tě tančit neviděla.“
„Potkali jsme se u toalet. Víš, chlapi jsou nedostatkové zboží, musíš kout železo, dokud je žhavé. Konečně, ty sis nevšimla ani toho, že jdu s tvým Klementem na drink. Jo jo, toalety, tam se píšou dějiny.“

 

Napsat ti báseň osobní?
mnoho dní bych ji - lásko - psala
jak jsem se ohně dotýkala
a nebála se popálení v důvěře
že se v tobě shřívám

dnes nazpátek se nepodívám
ještě je spousta chvil
co pálí
v mysli
my jsme se milovali
zdali si ještě vzpomeneš?

co je to pravda?
co je lež?
co fantazie?
představy?
vždycky jen pohled právě toho
kdo o příběhu vypráví

napsat ti báseň?
máš ji tady!
my dohromady jsme jen půl
a musíme být ještě celí pro ty
co celé by nás měli
mít - s tím se smířit
je náš cíl

zůstáváš se mnou - lásko - navždy
v srdci
tam nemá přístup každý
a v životě?
v bytě
a všude?
musí nám stačit
žes tu byl
já vedle tebe že jsem byla
v tom čase
kdy jsme měli být

už nestačí nám  - lásko - síla
jít spolu
čas je sám teď jít

 

KAPITOLA 5                                  

Miluji těstoviny. Miluji pizzu. Já vůbec ráda mlsám. Ano, mlsám. Mlsám když jím, mlsám  když piju, mlsám svoji práci, když mě baví, mlsám tělo muže, kterého miluji. Mlsám všechno, co se mi líbí, ať už se dívám, poslouchám, vnímám nebo cítím. Jsem neskutečně zmlsaná. Nechutná mi hned tak ledacos a tím, co mi nejde, si nerada kazím chuť. Požitkář? Možná. Daleko častěji však jen mlsný pozorovatel. To když se jedná o lov samců. Nejsem lovkyně. Rozhodně ne v produktivním smyslu slova. A možná se lovu bojím, a proto se mu také vyhýbám. Co pak s úlovkem navenek oku lahodným, když nezachutná? Možná šálím své smysly, možná si vůbec nerozumím.

Ba ne. Daleko nejvíc se bojím toho, že mi úlovek zachutná. Nechá mě smlsnout si a... pak se ztratí. Jako už tolikrát. Ne úlovek, nýbrž jeho chuť. Chuť, která roztočí hlavu, zatemní smysly a způsobí na bezpečný zlomek času klinickou smrt. Je ohromující a návykové umírání za prudkých poševních stahů, kdy horký proud mléčné tekutiny prostříkne skrz samotné děložní hrdlo, až její horkost zahřeje břicho, plíce, mozek... vdechnutý vzduch při výdechu popálí sliznici hrtanu a člověk se dusí. Smrt udušením. Malá smrt udušením. Kolikrát za noc lze takto umřít? Kolikrát za život?

Cestou z restaurantu procházíme náměstím. Dvě hodiny zbývají do Hansova odjezdu. Naše náměstí je krásné, plné světel z neónových reklam, obchodních výloh a pouličních lamp. Plné chodců. Nabídl mi rámě a volnou rukou hladí hřbet té mojí. Mohlo to být milé, dokonce moc milé, kdyby...

 

„Nechystáš se ještě spát?“ jen s obtížemi se mi daří v rozechvělém hlase potlačit nevoli. Neodpoví.

„Nechystáš se ještě spát?“ opakuji rádoby ledabyle, jen být z obliga, až mě usvědčí, že nemístně naléhám. Neodpoví. Zahalený do smetanového froté zády k našemu poloprázdnému lůžku očima neúnavně visí na monitoru. Omamnou vůni po holení jakoby naschvál nasměroval malý průvan z pootevřeného okna přímo pod můj citlivý nos. Nemohu usnout, byť se o to usilovně snažím. Přepadá mě lítost. Přece se nebudu doprošovat. To si raději ty nohy zlámu – už nevím, jak je zkřížit, ať palčivá horkost v mém klíně nevybouchne sevřenými ústy a nedojde k nejhoršímu.

Bílé světlo mě drásá navzdory semknutým víčkům, skulinou v koutcích vytékají první bezmocné slzy. Chce se mi řvát, vykřičet světu nespravedlnost. Není fér být odkázaná na jeden vztyčený pahýl, co právě tolik schází hluboko ve škvíře mezi mýma nohama. Jak dlouho ještě budu čekat? Kolik času zbývá, než se touha zvrhne v nenávist?

Konečně! Předstírám spánek, když si nahý vleze pod společnou přikrývku, přitiskne celou plochou svého těla na má obnažená záda a zasune svůj ztopořený penis mezi moje mistrně vystrčené půlky. Chvilka neobratného hledání správného otvoru a už se koupu v lázni blaženosti, pod jeho prsty mi nabíhají bradavky a čirý sekret vnitřku mého těla pomáhá bezbolestné hladkosti pravidelných pohybů.

 

 

„Už mě to s ním nebaví, Dájo.“
„Cože? Sotva jste spolu začali. Není to nějak brzy?“
„Docela je, ale zná jen misionáře, a když s ním chci zabrousit do novinek, je jako poleno.“
„Vůbec na to nevypadá, seladon.“
„To je jedno, to neřeš. Nechám si ho v záloze, ale vázat se nebudu. Co Holásek? Koukala jsem, jak ostře leze Klementovi do zelí.“
„Holásek? Jenom poskakuje a zkouší se vetřít do přízně koulením bulev. Odvar Bezděka! Ale to ty nevidíš. Nikdo to nevidí. Máme malou konspiraci. Denně mi píše kolem půlnoci desítky zpráv přes Skype. Člověče, já se u toho už tolikrát udělala. Tomu říkám bezpečný sex!“
„Týýý vole! Tak já ti tady udílím cenné rady pomalu jako novicce, a ty jsi v erotice prakticky dávno dál než já!“ praští se Irča dlaní přes čelo.
„Ty to neznáš, Ireno? To mi neříkej. Vážně ne?“
„Říkám ti, že čumím jako puk. To by mě teda nenapadlo.“
„Mě to také předtím nenapadlo, ale piš si s chlapem dvě hodiny erotické nesmysly a přijde to na tebe samo.“
„Já bych z tebe udělala málem jeptišku. Sodoma! S kým já to kamarádím? Ještě mě zkazíš!“
„Irčo, přestaň, chudák moje bránice! Ach!“ popadám se oběma rukama za břicho.
„Je mi volná tvoje bránice, ale co můj šok!? Tvářila ses vždycky jako puritánka a teď zjistím, že se mám od tebe čemu učit. No to mi poser boty!“
„Nebuď vulgární, víš, jak jsem chytlavá! Ještě se někde provalím a jaká dáma jsem byla...!?“
„Ano, to máš pravdu. Taková dáma! Já tě vždycky měla za dámu, a ty tohle! To se před ním nebudeš na parketu stydět?“
„Za co? On to neví!!!“
„Aha! Já myslela, že si to spolu rozdáváte písemně,“ uklidní se Irena hlubokým výdechem.
„Ale ne. I když... já ti vlastně nevím, co u toho dělá on na druhé straně města,“ mrkám na ni levým okem úmyslně tajnůstkářsky.
„Teď si vážně nejsem jistá, která z nás je tady vlastně puritánka.“
„Mám dojem, že žádná. Na co ty máš poleno, na to já mám Skype,“ zasměju se uvolněně vlastní vtipnosti a nepřiznám, že se sama daleko víc divím, čeho jsem to vůbec schopná.
„Ani mi ho nepřipomínej. Poprvé, dokonce ještě potřetí to jakž takž šlo, ale já nesnáším stereotypy.“
„Protože v tom není láska, jenom sex,“ medituji nahlas.
„To jakože když ho miluješ, je to stereotypní?“
„Ne, to ne, ale nevadí ti to. Jde o sblížení, sdílení nejhlubší intimity a u toho se obejdeš bez gymnastiky. Není nutná. Můžeš dělat cokoli, anebo úplně málo. Důležité je se ponořit, hluboce ponořit...“ cítím, že se pozvolna ztrácím v realitě a málem se přerazím o kandelábr.
„Dájo! Haló, Dájo! Probuď se, slyšíš? Probuď se! Zase myslíš na Borise, viď? Kdy už se na toho zmetka vykašleš a pustíš ho z hlavy? Takový gigolo. Když si vzpomenu na ten jeho zchlastaný děvkařský ksicht, vůbec tě nechápu. Měl tě za onuci, hajzl jeden příživnická. A tys to neviděla,“ rozčílí se v tu ránu Irena.
„Iruško, tomu bys nerozuměla. To víš, že viděla. A dávala mu to setsakramentsky vyžrat. Ale já viděla i to, co nikdo jiný. Krásnou, čerstvě oholenou tvář muže s hedvábnou kůží, který mě přivedl na okraj propasti. Jediný pohyb a mohla jsem zemřít. Něco tak omamného jsem nikdy nepoznala a už nikdy neprožiju. Vím to. Byla to strašlivá bolest, když mi krev tepala ve spáncích, ale byla v tom zároveň i všechna něha světa. Jsem si jistá, že mě miloval. Nadoraz. Pravda je v očích, a já je viděla hodně zblízka.“
„To je ale blbé téma na večer bez chlapa, Dájo. Dnes spím sama. Kurva, která ruka je šikovnější?“ zamyslí se Irča polohlasně a zbytek cesty raději promlčíme.

 

     Až se ti bude zdát

až budeš mít ten dojem

že toužím utíkat

nechej mě běžet
 

zůstanu v posteli

nechej mě ležet
 

ze svých úst vykřičím

nemilosrdná slova

drž lásky otěže

zastav mě

budu nová

 

až se ti bude zdát

až budeš mít ten dojem

že se tě netknu již

dotkni se ty mě
 

že záda kulatím

sejmi mé břímě
 

ztrácím se pod tíhou

a hledat nemám síly

drž lásky otěže

 

zvedni mě

zvedni

milý

 

KAPITOLA 6

„Zazpívám ti, chceš?“ dostávám zběsilý nápad, a jen co Hans souhlasně pokyne hlavou, spustím svoje nejmilovanější hity zvonivým hlasem nadšeného amatéra. A co má být? Zpívám si moc ráda a krásných písní, hodných byť neumělé interpretace je tolik! Hans se směje, tiskne moji ruku silněji a silněji, přidává se ke mně broukavě a je nám fajn. Kolemjdoucí lhostejně procházejí kolem, ve svých hlavách vlastní ztřeštěné myšlenky. Není koho rušit.

„Chutnala ti večeře?“ ověřuje Hans svůj výběr podniku.

„Ano, velice! Tuším si brzy doma také připravím těstoviny s rokfórovou omáčkou, ať mi to není líto!“ směju se předstírané závisti.

„Ale to ne, kdepak! Příště vařím já v mojí kuchyni. Přijedeš a uděláme si krásný večer, ano?“ připomíná mi Hans smyslnou nabídku.

V tu ránu je moje dobrá nálada tatam. Představa hlubokých pohledů z očí do očí, korunujících slavnostní večeři, mi nahání hrůzu. Co přijde po první vypité dvoudeci delikatestního vína mi nahání hrůzu. Co by mohlo přijít. Co Hans bezpochyby očekává, že přijde. Určitě se nemýlím. Nedokážu naplnit jeho představy, aspoň ne tak brzy. Ještě mnoho večeří máme před sebou v městských restauracích, ještě mnoho loučení u pozdněvečerních autobusových linek, ještě mnoho, mnoho... vydržíme-li.

 

 

„Páni, to je vůně! Co dobrého vaříš, miláčku?“ vrhne se Boris na moji levou krční tepnu v domnění, že si nevšimnu tichého řinčení lahví v tašce se zeleninou a pečivem.

„Neříkala jsem, že potřebujeme rum a vodku,“ dílem káravě, dílem naoko smířlivě obrátím oči v sloup.

„Měli zrovna ve slevě, no nekup to! Vzal jsem také petku coly, namíchám ti, lásko, s rumem,“ přisaje se znovu na tepnu a já jihnu, jihnu... už mě ani nenapadne ohrozit příslib večerního umírání a dokonce se mi na nabízený drink sbíhají sliny.

„Zapálíš mi cigaretu?“ rezignuji na čelní útok a opouštím sporák.

„Tobě? Je mi vždy největší ctí!“ žehlí Boris kauzu chlast a zapaluje nám oběma.

Na laciné lichotky neskáču. Už to dobře ví. Jsou však stále ještě chvíle, kdy moji imponující velkorysost dovede ocenit. Nesnáší hysterický cirkus. Sám aktivním iniciátorem chystání lože se mě dotýká rukama, nohama, je to vulgární a dráždivé zároveň, snažím se potlačit svoji vnucenou prudérii a považovat prsty jeho nohou v mých kalhotkách za zcela přirozený projev lidské sexuality. Učím se přijímat nepoznané se sebezapřením oplátkou za výuku v líbání.

„Líbáš jako bůh,“ teatrálně se navzájem oceňujeme ukradeným titulem známého filmu a smějeme se bláznivě, když mi přidržuje boky, aby udržel má gigantická ňadra v bezpečné vzdálenosti od svého obličeje. Když zadusit, raději fenomenálním orgasmem.
„Nic o mně nevíš. Jsem černý anděl. Se mnou chodí smrt,“ přerývaně slabikuje v předorgasmické křeči, „nehraj si se mnou, nebo zahyneš.“ A já se dál a víc a silněji nabodávám na kousek těla, který v tom okamžiku miluji nad jeho zbytek. Slova, která mi nahánějí strach, se pomalu a jistě roztápějí v prýštících tělních tekutinách.

 

 

„Ireno, pomoc! Musím se ho zbavit.“
„A kterého z těch čtyř?“ neztrácí Irča svůj pověstný humor.
„Prosím tě, teď není čas na pošklebky. Myslím to vážně. Klement mi dělá žárlivé scény, když spolu tancujeme. Copak jsem mu něčím povinovaná? Zaplatila jsem si kurz tanečních, nic víc.“
„Kamarádko, dovolím si malou připomínku: oběma nám od samého začátku bylo jasné, že jdeme především lovit chlapy. To si vážně myslíš, že oni si chodí zatancovat? Nebuď naivní.“
„No dobrá, ale jsem snad jeho majetek? Mistr přece neurčil žádné pravidlo: koho lapneš první den, od toho se celý půlrok nehneš.“
„Neurčil, to je fakt, ale ty se mu divíš, že se tě drží jako klíště? Podívej na všechny hrůzy kolem. Jim vážně píská poslední mašinka. Spíš už dávno dopískala, jen si toho dámy jaksi nevšimly, řekla bych.“
„Ale no tak, nebuď bestie. Jsme na tom všechny stejně.“
„Žádná bestie. Tvrdá realita, děvče,“ trvá na svém Irča a nekecá, to vím.
„Dobrá, dobrá. Řekni mi ale, co mám dělat? Poraď! To mě teď zajímá víc než nějaké stoleté parní lokomotivy.“
„Co já vím... začni s ním mluvit o finančních problémech, že máš strašně málo peněz. To zahne kramle každý.“
„To je teda rada! Vždyť je to vlastně pravda. O tom nikomu neřeknu ani půl slova, kdyby mě mučil!“
„Aha, paní hrdá. Promiň, zapomněla jsem. A co třeba, že jsi těhotná? Kurz nám běží třetí měsíc, to je akorát správná doba, kdy se gravidita s jistotou pozná. Neboj, nevezme si na triko cizí dítě.“
„Bože, ty jsi pitomá. Že já se tě vůbec na něco ptám.“
„Tak já už nevím, co by sis představovala,“ odsekne Irča zlověstně.
„No, abych pravdu řekla, něco mě teď napadlo.“
„Neříkej... teda říkej!“
„Přeber mi ho. Frontálním útokem. To zvládneš. Hravě, ne?“ pokouším se o příměří.
„Dájenko, moc dobře víš, jak tě mám ráda, ale tohle po mně nechtěj. Pro mě už je tak nějak tvůj. Tohle nepůjde, fakt ne.“
„Ježíšmarjá, tak co mám teda dělat?“
„Vydržet se to nedá? Už máme skoro půl kurzu za sebou."
„Za sebou? A to mě má uklidnit? Jenomže ještě taky půlku před sebou, a navíc teď ke všemu tu horší!“ zavyju zoufale.
„Počkej, už to mám. Něco mu nakukám.“
„Ireno, ty máš za lubem lumpárnu, já to na tobě poznám.“
„Hele, chceš se ho zbavit nebo ne?“
„No jasně, že chci!“
„Nech to na mně.“
„Začínám mít větší hrůzu z tebe, ranařko.“
„Klid. Nebude to bolet tebe ani jeho. Spolehni se.“
„Jen aby,“ snažím se zahnat dotěrné myšlenky.
„Ale ztratíš tanečníka, nevadí? Budeš zbytek kurzu chodit sosat na bar nebo jak?“
„Nene, nebudu. Paní Noháčkovou odvezli se žlučníkem a ten její Prskač teď rotuje mezi všemi. Ani sis nevšimla. Od té doby, co se ti podařilo sbalit dlouhána, máš všechny smysly v pohotovosti jenom pro něho.“
„Páni, to je jméno: Prskač! Kde se to bere, nevíš? Kdo to vymýšlí?“ snaží se Irča odvést moji pozornost od načatého tématu.
„Někde jsem četla, že v dávné minulosti jména vystihovala vlastnosti dané osoby. V podstatě je to něco podobného jako u indiánů,“ zkouším ji obdařit smysluplnou odpovědí.
„To abys začala chodit do tanečních v pláštěnce nebo s deštníkem, ať tě Prskač nepoprská. Jsi si jistá, že to byl žlučník?“
„Jaký žlučník zase?“
„Přece paní Noháčkové. Třeba už ho měla plné zuby. Vlastně, co to kecám, plný dekolt jeho slin!“
„Vyrosteš ty někdy z puberty? Asi sotva, viď?“
„Na tuty, jen co mi půjdeš vzorem. Jsi starší, děvenko,“ vysmívá se mi.
„Nech si to! Drbeme Prskače nebo mě?“
„Sorry, musím si aspoň rýpnout, když už vypadám jako tvoje starší ségra. Pěkně mě to žere, to mi věř.“
„Ach, můj bože, s kým jsem se to dala spolku?“
„Vrána k vráně sedá!“ zasměje se Irena a nemohu nepostřehnout, že se jí v hlavě líhne plán vskutku ďábelský.

                     

Jestli se vrátím

na malou jen chvíli
abych ti dala ruku na čelo
vytáhnout horkost

cíl jsme nedobyli
nejednou dítě uvnitř brečelo
že takto ne
že tak to smyslu nemá
že chceme víc
co nemůžem si dát

zborcená duše
hluchá
slepá
němá
den po dni ztráta
touhy
pro návrat

jestli se vrátím
(v myšlenkách svých jenom)
zůstane pocit
co se zdařilo

uprosím nebe
ať smažu tvé jméno
anebo aspoň změním

na bílo

 

 

KAPITOLA 7

„Dobré ráno, anděli! Myslím na Tebe celou noc... chtěl bych líbat tvé krásné rty!“ vítá Hans nový den zprávou v mém mobilu. Ne, nechci! Tohle nechci! Proč nebýt přátelé, kámoši, co si vyjdou na véču či do Opery, zajdou na dobrý biják, navštíví se vzájemně, popijí, skouknou video, poslechnou pár cédéček, poklábosí spolu třeba do noci a usnou každý v jiné posteli? Proč nepočkat, zda se časem nedostaví příjemná a stálá přitažlivost? Proč? Proč ne? Proč nedopřát vášni, ať roste a sílí, srdci ať touží, mysli, ať se sžívá s představou, kůži, ať si zvyká na letmé doteky? Mojí vášni, mému srdci, mojí mysli a kůži. Ano, mojí...

„Odpusť, jsem zraněná. Nesvedu sdílet intimitu. Zatím ne. Mohu nabídnout jen dobré přátelství,“ přiznám se, když už si začínám sama před sebou připadat jako podvodnice. Hans se nezlobí. Opětovně opakuje své „jsem velmi trpělivý člověk“, a já si přesto nejsem jistá, jestli to, co se mě zmocňuje, je konečně klid. Klid nezbytný k ozdravení. K poslednímu zmtrvýchvstání.

 

 

„Kdo je ten muž, co tě dnes zdravil před domem?“ „Jak se jmenuje muž, co ti posílal předloni touto dobou zamilované dopisy?“ „S kým jsi to tak dlouho telefonovala?“ – stále táž otázka v nejrafinovanějších obměnách nahrazovala běžné: „Co máme k večeři?“ „Co dávají v televizi?“ „Co si přeješ k narozeninám?“ Po každé bezelstně pravdivé odpovědi následovalo výsměšné a zuřivé: „Lžeš! Proč mi lžeš? Řekni mi pravdu, jenom mi, prosím tě, nelži!“

„Vzpamatuj se, Borisi, co bych ti lhala? Zdraví mě soused, dopisy jsou pracovní a po telefonu mluvím se svým synem,“ zoufale jsem se snažila přesvědčit ho o skutečném stavu věcí.

„Nedělej ze mě blbce! Ověřil jsem si všechno – jsou to křiváci, kteří ti zamotali hlavu a teď se ti za zády smějí, jak jsi naivní. Nikdy to s tebou nemysleli vážně. Nikdy! Jenom já, rozumíš? Já jsem tě zachránil, abys už vybředla z té žumpy, do které tě vtáhli. Ty to nevidíš? Nechceš vidět, ale já to vím, já je znám!“ Hrách mlácený o stěnu byla všechna moje slova, důvod k ďábelskému smíchu všechny moje slzy a posléze i rány mých zaťatých pěstí, v zoufalství sázené do hrudníku, na který jsem chtěla už nadosmrti pokládat svoji paži před každým usnutím.

Spát s hlavou v dolíku pod Borisovým ramenem, volnější z obou párů paží obejmutá i objímající, nohou pokrčenou přes jeho boky být rouškou chránící jeho nadoraz vyčerpané mužství – to byl splněný sen někdejší dozrávající ženy.

Uspávaná slovy: „Pojď, pojď hezky ke mně, miláčku. Tak, ano, tak, ať tě nic netlačí, ať se cítíš dobře. Spinkej klidně, jsem tady s tebou...“ měnila jsem v myšlenkách naši ložnici v komnatu království nebeského. Každý večer, noc i ráno, často i za dne krotili jsme vzájemně svá impulzivní těla ukájením nahromaděné vášně. Prsty, ústy, jazyky, genitáliemi. Odkud k nám stále přicházela? Kdoví.

Nahodilé doteky se stále častěji stávaly elektrickými výboji  křižujícími se vzduchem nad našimi hlavami jak ostré šavle, a uspávaná slovy: „Pojď, pojď hezky k tatínkovi, holčičko. Spinkej klidně, u mě jsi v bezpečí, tatínek tě ochrání...“ měnila jsem v myšlenkách naši ložnici na nepřátelskou šedou celu, z jejíchž chladných stěn vycházel můj smrtelný strach. Kdo je ten muž v mé posteli, který mnou smýká jako s onucí, aby mě vzápětí umiloval do bezvědomí? Kdo je ten černý anděl v jeho hlavě, který mě budí ze spaní, aby mě omotal ocelovým lanem panické hrůzy?

 

 

„Chacháááááá, tak mi to přece jenom sežral! I s navijákem!!!“ řve Irča pozdě večer do sluchátka. Cestou z tanečních měla tentokrát děsně napilno. Ani jsme si nestačily sdělit dojmy jako obvykle.
„Ireno, já tě varuju!“
„No co? Měla jsem ti Klemoše uklidit z cesty? Měla. Vzal roha? Vzal. Měla bys mi být vděčná. Nenaštvi se, ale... chachááááááá, chachachacha...“ směje se a já se začínám třást obavou: „Okamžitě mi vyklop, jak jsi to provedla. Dělej!“
„No jo, jasně... chachachacha... jasně, že ti to řeknu... chachááááááá... nedovedeš si představit, chachacha, jak to šlo hladce!“
„Začínám se potit,“ přiznám se.
„V poho, neboj. Chichichi... tak jsem ho pozvala na panáka, jako abych mu nezůstala dlužná ty, co do mě posledně vrazil, vzpomínáš...“
„Jasně, pokračuj... to jsem vážně zvědavá, čemu se tak zuřivě chechtáš.“
„No, takže jsem ho pozvala takovým tím vilným pohledem. Neodolal. A u baru jsem mu sdělila převelice důvěrné tajemství.“
„Proboha, jaké? Mrazí mě po celých zádech.“
„Nóóó... že to máš v práci nakloněné a potřebuješ alibi.“
„Co do toho taháš moji práci? Jak nakloněné?“
„Počkej, nech mě domluvit. To je důležitá součást celé fikce. Máš to v práci nakloněné, protože tě nějaký dobrák prásknul, že jsi lesba.“
„Držte měéééééééé, já ji zabiju!!!“ pokoušejí se o mě mdloby.
„Neřvi! To byl náhodou geniální nápad. Řekla jsem mu, že to je hlavní důvod, proč do tanečních chodíš. Abys všem ukázala, že jsi jedině na chlapy. Domákla ses totiž, že se přihlašuje největší drbna z vaší firmy a chopila ses rychle příležitosti. Pak jste se tu jakoby čirou náhodou potkaly, a máš to v suchu! Jen tě teď velice trápí, že nemůžeš reagovat na jeho impulsy, ani mu prozradit pravdu. Zapřísahala jsem ho, že musí zachovat diskrétnost nejvyššího stupně. Člověče, to bys nevěřila, s jakou vážností se přitom na tebe od té sklenky díval. Tys nakonec ještě stoupla v ceně,“ pochvalovala si Irča svoji důmyslnou strategii.
„Ireno, to si říkáš kamarádka? Já tě zadávím! Jak já teď vypadám? Abych začala chodit kanálem. Nikomu nesmím na oči. Co si jen o mně lidi pomyslí?!?!“ zasípala jsem  bezmocně do telefonu.
„Neser! A buď ráda, že ho máš z krku. Vycouval decentně, to se musí nechat. Bezličková je štěstím bez sebe, že má tanečníka. Vidíš, nakonec to vyneslo i dobrý skutek, tak co!?“
„Teda ty mi dáváš, tohle neprodýchám. Já a lesba... Přijdou mi všichni chlapi, co jsem je kdy měla v posteli, dát pár facek. V lepším případě!“
„Prodýcháš, jasně že prodýcháš. Ještě se tomu ráda zasměješ. A co Prskač, prská?“ snaží se mě zachránit před hrozícím infarktem.
„Já tě... Prskač? Houby prská. Je to tanečník par excelence. A taky příjemný společník, základy společenské konverzace má v malíčku. To je úroveň!“
„Má určitě taky radost, že kápnul na někoho, kdo to ocení."
„Žehlička, viď?“ dostává se můj tep zvolna do normálu.
„Prdlajs,“ zalže mi Irča, šťastná, že vyvázla se zdravou kůží.
„Paní Noháčková prý už je z nemocnice doma, ale do kurzu se nevrátí. Brali jí kameny a měla tam i menší zánět. Vypadá to na delší rekonvalescenci,“ vzpomenu si.
„Jo, jo, obcházejí kolem nás všech, choroby svinské. Co si budeme nalhávat, nemládneme. Vidíš, a ty se při dobrém zdraví čílíš pro trochu imaginární sexuální orientace.“

„Mlč, potvoro!“ zahartusím už jen tak, aby se neřeklo.
„Chachááááááááááá...!“ je Irča zpátky ve svém živlu.

Tkali jsme vesmírný gobelín

leskly se v něm zlaté nitě

když jsi mi

lásko má

do ucha

zašeptal: miláčku

chci tě

 

nikde se neztratí obrazy

utkané pozemským bytím

klenbu prý ozdobí andělům

nevěříš?

já to tak cítím

 

někdy jsme vetkali

z bolesti

špínou se třepící cáry

veškeré dostupné předivo

jsme do těch obrazů dali

andělé mají je nad hlavou

myslíš si

že je to mrzí?

ne!

vždyť v nich třpytí se za nocí

šťastné i zoufalé slzy

 

KAPITOLA 8

Zachovat si tajemství je nezbytné. Životně nutné. Svět má tendence oděného svlékat z jeho šatů. Obnaženého z jeho kůže. Světu nelze upřít jeho manýry a svléct se sám. Tendence svlékat se rázem změní v protipól a svět nás počne odívat do šatů, které nám dle jeho soudu padnou. To je pak pravá ztráta identity. 

Nemohu, Hansi, nemohu ti líčit svoje pocity a pohnutky, jichž jsem dosud plná. Vášeň je žár. A žár sžíhá. Pálí a spaluje. Spálenina bolí a páchne. V žádném případě nezdobí. Zanechává jizvy. Ošklivé jizvy. Jizvy, co hyzdí mysl.

„Jsem velmi, velmi trpělivý člověk, můj anděli. Počkám. Naše společná večeře u mě ti dá klid. Postarám se. Buď bez obav. Miluji den, kdy jsem tě potkal. Miluji tvůj hlas. Budeš mi zpívat, vypijeme láhev vína, zapálíme svíčku, budu se na tebe dívat... udělám všechno, úplně všechno, aby ses cítila dobře. Všechno, abys byla šťastná.“

Už zase?! Néééééé!!! Ďábel mění svoji podobu, chce mě zmást. Zmást, lapit, vysát všecek míšní mok a usmrtit. Usmrtit v křeči orgasmu a zmizet.

 

 

„Vypadni! Ztrať se z mého života! Navždycky! Slyšíš mě, ty zmetku? Sbal si svých pár švestek a vysmaž! Dělej, už to nevydržím, už tě tu dál nesnesu ani minutu! Vypadni, táhni! Tak už padej, ty jeden hajzle zasraný! Je mi z tebe nanic. Ty už mi víc neublížíš. Stačilo to. Stačilo!“ hlas mi přeskakuje, cítím svoji totální bezmoc, vím, že se ani nehne, že s naprostým klidem vyslechne všechny moje odporné nadávky, aniž by pohnul víčkem. Dál se dvěma prsty soustředěně strefuje do klapek klávesnice, aby mi zabránil ve spojení se světem, zabránil pokračovat v započaté práci, ponížil mě soustavným chatováním s opuštěnými, svými příštími obětmi.

„Jen si ulev. Já to vydržím. Já vydržím hodně. Netušila bys, jak hodně vydržím. A ty se vyřveš a zase bude všechno jako dřív. Nemyslíš to vážně. Ty mě miluješ a já tě chráním. Stýskalo by se ti. Brzy bys mě volala zpět. A to je zbytečná práce, lásko. Miluju tě. Přece víš, jak tě miluju. Chápu tě. Moc ti ublížili ti chcípáci, co tě měli přede mnou. Já tě nikdy neopustím, nikdy, dokud to doopravdy nebudeš chtít.“

Nevěřím vlastním uším. Z téhle šlamastyky nevyváznu nikdy, anebo ne živá. Když mě nezabije on, zabije mě můj vlastní strach. Ani se mi nepodívá do očí, bastard, ani nezvedne hlavu od té sviňské bedny. Lomcuje mnou vztek a lítost. Ještě pořád cítím ve svém lůně jeho pyj a představa, že to bylo naposledy, mě stejně smrtelně děsí.

Něha, se kterou se té noci milujeme, hraničí se vším lidským. Nadpozemská krása opíjí naše smysly smrtelnými jedy. Být jedno tělo-jedna duše, to není jen fráze. To je, může být,  skutečnost. Chvíle, kdy se všechny atomy obou těl rozletí a spárují v jediný celek. Ty jsi já a já jsem ty, Borisi. Černý anděl vítězí. 

 

 

„Poslyš, Dájo, nějak dlouho jsi nezmínila Hanse. Žije ten člověk ještě vůbec?“ zahledí se mi Irena upřeně do očí.
„Samozřejmě. Co že sis na něho vzpomněla?“
„Aáále, jen tak. Povídali jsme si tuhle s Matoušem, co nás vlastně přivedlo do tanečních.“
„S Matoušem? A to je zase kdo? Dlouhán je Roman, nebo se pletu?“
„Ne, nepleteš. Dlouhán je Roman.“
„A Matouš?“
„Soused.“
„Jsi čilá,“ promluví ze mě nevymýtitelná puritánka.
„Kuš! Dva chlapi v posteli za půl roku, tomu říkáš čilá? No neblbni. A nezamlouvej! Co je s Hansem?“ domáhá se mojí odpovědi.
„Je to passé.“
„Nepovídej. Definitivně?“
„Ano, d e f i n i t i v n ě. Skončilo to... víš kdy?“
„To teda vážně nevím.“
„Řeknu ti to naprosto přesně: skončilo to toho dne, co jsem podávala naše přihlášky do tanečních. Už je to skoro pět měsíců.“
„Není ti to líto? Byl to férový chlap, aspoň jsem měla ten dojem z toho, cos mi o něm vyprávěla. A pokud vím, tady žádný románek zatím nevzniká.“
„Ne, není mi to líto. Víš, já si myslím, že to člověk cítí. A když cítíš pochyby, má to svůj důvod. To je pak lepší přestat, beztak by to jednou skončilo,“ filozofuji.
„Jak myslíš, možná máš pravdu. Já jsem ta poslední, co by ti měla radit. Sama se v tom plácám. Bez chlapa zle jednou, s ním dvakrát, tak to mám já.“
„Tak to má každá ženská, jenom o tom nemluví. A taky každý chlap, tím jsem si bezpečně jistá.“
„No co, nakonec to nebyl tak blbý nápad s tím kurzem, viď?“
„Blbý nápad to byl, ale dopadl celkem dobře. Chvílemi jsem si připadala jako v osmnácti, nebylo špatné na chvíli vrátit čas,“ přiznávám se bez vytáček.
„Se zrcátkem hluboko v kabelce, že?“
„Přesně tak. A doma jsem si před velké zrcadlo v předsíni ušila tlustý závěs.“
„Fakt?“
„Blbko, dělám si srandu.“
„Nakonec, co není může být. A docela rychle, ne?“ vtipkuje Irča na adresu mých prvních vrásek, prozatím docela úspěšně utajovaných pod make-upem.
„Kdepak. Já se stáří nebojím. Jen si vzpomeň na paní Stellu, na naši Stellinku, s jakou noblesou ta žena stárla. Den ode dne krásnější. Stáří umí být krásné, když člověku nezoškliví duše.“
„Mluvíš jako kniha. Ráda tě poslouchám. Máš pravdu. Jako vždycky.“
„To se ti zdá, Iroušku,“ zahřeje mě její uznání.
„Hele, Dájo, nějak mi poslední dobou vrtá hlavou náš taneční mistr. Neřekla bych, že s tou svojí partnerkou i chodí. Jsou takoví strojení, nezdá se ti?“
„Mě se ptáš? Já u nich nespím. Sbíhají se ti na něho sliny?“
„Vzpomínám si, tehdy v osmnácti, moji taneční mistři byli dokonce manželé. Bylo to normální, když spolu trénovali a učili, že spolu také žili.“
„Jasně, moji také. Tihle jsou ještě mladí, mají čas. A vůbec se dnes svět trochu jinak točí. Mladí se nehrnou do svateb jako my. No uznej sama, není to tak lepší? Ubyde rozvodů. Nemysli si, že Barunka netrpí, když je její táta v trapu. Taky Michal, i když už ho mám z domu. A tvoji kluci jakbysmet.“
„To je fakt, ale stejně. Někdy si je dost podrobně prohlížím, jsou to takoví studení čumáci, přestože se usmívají na všechny strany,“ nedá se odbýt Irena.
„Nejspíš to s sebou nese jejich profese. Třeba se nechtějí příliš citově interesovat. Jen si to představ: co půl roku noví lidé, a některé kurzy jsou jen pár měsíců, dva nebo tři,“ jen tak nahlas přemýšlím, než odpovídám.
„Asi jo. Nakonec je to jedno. Ale uvědomuješ si, že už za měsíc a kousek je utrum? Konec bálu, vážení. Jo vidíš, bál. Měl by být nějaký závěrečný bál, ne?“ zhrozí se Irena.
„Zase jsi pletichařila na baru, když o tom mistr mluvil, viď? Jasně že bude bál. S banketem. Páni, já na to zapomněla jako na smrt, kdo chce, může napéct dobroty!“
„Co děláš paniku? Chceš péct už zítra? Máš měsíc čas.“
„Já vím, ale prohrabat krabici s recepty po babičce musím. To ti byla cukrářka, mňam! Musím vybrat něco bombastického.“
„To je jako povinné?“
„Není to povinné, dobrovolně musíš.“
„Já nemůžu ani povinně, já to neumím,“ zrůžoví Ireniny tváře.
„Copak ty nepečeš? Třeba vánoční cukroví a tak?“
„Peču, ale jenom buchty k rychlé konzumaci maximálně dvakrát do roka.“
„Buchty k rychlé konzumaci? To neznám,“ podivím se v předtuše její lakonické reakce.
„Ale to víš, že znáš. To jsou moje buchty, co se musí rychle sežrat, aby je nikdo neviděl!“

 

Byla jsem já

a byl jsi ty
a všechno ponuré se zdálo

zamřížované ulity

už ani nebe neplakalo
chyběla vláha
co by skropila
zahrady divů
radost nebyla

kde vzala se ta velká síla
co naše smysly vzkřísila?

ne já
ne ty
dnes my tu sníme
co všechno nesmíme
co smíme
a dobře víme
že je v nás
odpověď

a že náš je čas

byla jsem já
a byl jsi ty
z ulity vyhlédla jsem chvilku
a tys mi padl
jako ulitý

dar
od andílků

 

od andílků...

 

KAPITOLA 9                                  

„Máš program na dnešní večer?“ vypálím otázku zcela bez příprav a důkladného zvážení. Asi že se stydím za udržování skomírajícího plamínku touhy v Hansově srdci. Olituji vzápětí, leč šíp byl zbrkle vystřelen.

„Ne, nemám žádný program. Proč se ptáš?“ zasvítí obratem na displayi pár drobných písmen. Jsem v pasti. Sakra! Co to dělám? Tohle přece nechci. Nechci trable. Nechci se splést. Tak proč? Proč mu píšu hodinu před malým soukromým večírkem svých přátel, když přesně tolik potřebuje na cestu meziměstským? Nemůže pozvání přijmout, i kdyby stokrát chtěl. Nemůže to stihnout. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Můj bože, já jsem přece mrcha. Co když je právě on férový chlap?

„Dobrá, budu tam. Moc se na Tebe těším, anděli.“ Nezbývá mi, než bleskurychle povymetat z hlavy všecek sajrajt a pro příštích pár hodin se oprostit od zatuchlého balastu. Přijíždí přece kamarád, známý, o nic nejde. O nic – uklidňuji se.

Můj vnitřní hlas, intuice, čidla objektivity, to všechno vzalo za své. Vybité baterky. Copak už nikdy nebude nic jako dřív?

Vzpomínám, okouzlila mě jeho tvář. Jeho přirozenost. Z fotografie čišelo jadrné nefalšované lidství. Radost z žití. Bezprostřednost. Nepodbízel se – byl. To mě uklidňovalo. Ještě teď se usmívám, když si v paměti vybavím pár jeho obrázků. Neměla jsem v úmyslu flirtovat. Neměla jsem v úmyslu něco získat. Vlastně ne. Měla. Přítomnost muže, který mi dá klid. Nic než klid. Očistný, ozdravný klid. Muže, co mi vrátí důvěru v muže.

Jsem blázen. Žádný nevrátí. Nevrátí, dokud ji v sobě znovu sama neobjevím, nevyhrabu zpod haldy sutin ve zmučené mysli. Zbylo jich víc, než unesu, z největší lásky mého života.

„Hansi!“ zamávám ve smluveném čase na známou siluetu. Zvedne oči z dlažby velkoměsta, kde pár nenasytných holubů zobá drobky spadané z jeho ruky. Kousek obyčejného rohlíku a kolik radosti kolem. Především Hansovy oči září jako hvězdy. Jiskrná světýlka hvězd v očích věčného dítěte. Na zádech barevný cestovní batůžek, roztáhne doširoka paže, aby mě objal. Nebráním se. Políbit si vzájemně tváře je přece hezký zvyk. Zavěšená v jeho rámě nabírám směr kavárna. Lépe se tu vyznám. Večírek právě začíná.

Zdál se mi být šťastný. Většinu svých pohledů a úsměvů věnoval především mně. Svoji pozornost mému pohodlí. Bylo to lichotivé. Společnost malá, tím pádem dostatečně způsobilá všimnout si jeho milé přízně, kterou mě soustavně zahrnoval. Nezapírám, dělalo mi to dobře. Koketovala jsem s hříšnou myšlenkou. Stokrát ji zapudila. Ba ne, ještě ne, ještě nenastal ten správný čas. Ještě si nejsem jistá, zda vůbec nastane.

O dvě a půl hodiny později jsem již se svými přáteli zůstala sama. Měl smutné oči, když odcházel. A mně se prapodivně ulevilo i stýskalo zároveň.

 

 

„Dárek pro Romana už máš?“ ptám se překvapené Ireny.
„Ježíšmarjá, jaký dárek? On má narozeniny nebo co?“
„Iruško, za týden jsou naše poslední taneční. Loučíme se.“
„Ještě pořád se dávají dárky? To mě podrž.“
„Ano, tento roztomilý zvyk přetrval. Vidím, že jdeš svižně s dobou.“
„Ty vole, a co mu jako mám dát? Co ty dáš Prskačovi, prskavku?“
„Pfffrrrrrr...! Chachááááááá!“
„Fuj! Zaprskalas mi celý ksicht. To tě naučil on, že?“
„Díky za prima tip, to by mě nenapadlo ani ve snu. Vážně ne. Prskavky! Ty jsi třída!“
„Tobě se to směje, ale co já s dlouhánem? Že jsem si nenechala smraďocha, spravila by to ústní voda.“
„Spíš vodka,“ napovídám.
„Kradu?“ ohradí se Irča vehementně.
„Neskrbli, jsou to naše poslední taneční. Poslední! Už žádný další kurz, rozumíš?“
„Můžu ti to věřit?“
„Stopro! Teď ale pojď dumat nad těmi dárky. Představuji si něco originálního a vtipného zároveň.“
„V tom případě sis vybrala super poradce. Schválím ti všechno.“
„No to nééé! Navrhovat budeš. Makej!“
„Bože, za co mě trestáš? Já kupuju trenky a ponožky. Znáš mě,“ bolestně zaúpí Irena.
„Znám. Tím spíš se tě ptám: co uděláme s těmi dárky? Přece si netrhneme ostudu.“
„To jsi celá ty. Samy dostaneme hovno. Chlapi jsou bez fantazie. Co jim nenapovíš, to je nenapadne. Uvidíš. Já bych zůstala u těch prskavek. A ty mi poraď, co s dlouhánem.“ Irena mě umí postavit nohama na zem. Vždycky.
„Abych nezapomněla, přijde prý i Bedřiška Nožánková. To je nakonec správné. Spolu jsme začínali, spolu skončeme. Ať nikdo nechybí,“ zvěstuji čerstvou novinku.
„Jo, ale v tom případě se budete tahat o jednoho chlapa, je ti to jasný?!“ směje se Irena škodolibě.
„Člověče, to mi nedocvaklo, asi máš pravdu. Ale co, stejně si myslím, že to bude volná zábava a každý si skočí s každým, naposledy. A že se bude víc pít, než tancovat.“
„Neblbni! To půjdu domů s drakem!“ hrozí se Irena nadcházející události.
„Zase někdo nový?“ uchechtnu se.
„Ostrovtipná Dája! Hele, a co třeba kravatu? Chlapovi se vždycky hodí, ne?“
„Kravatu? Dnes za ni dáš patnáct stovek. Zas tolik nepřeháněj, Irčo.“
„Co blbneš?! Mám ji ve skříni. Ještě nerozbalenou. Kreténovi už jsem ji nestihla dát.“
„Jak dlouho?“ zaleknu se vzoru vyšlého z módy.
„Hmmm... vím já? Patnáct let?“
„Chachááááááá, tak to je trefa, ano, kravata se hodí vždycky. Namísto provazu.“
„Stála pětikilo, vole. Byl to hit.“
„Nakonec proč ne. Kravatu ti aspoň nesežerou moli a na nějaký ten design už starouš koukat nebude. Jakou má vůbec barvu?“
„Černou.“
„Nééééé... !!!! Dnes se z tebe umlátím smíchy já! Mám kamarádku cynika!“
„No co? Černá se hodí ke všemu a starouš, tos řekla ty.“
„Ne! To nám neprojde, holka. Kravatu ne!“
„Ještě tam jsou v komoře polobotky, ale v těch už si nebožtík jednou vykračoval. Akorát si je v tom fofru zapomněl přibalit.“
„Něco ti povím. Já to vidím na sadu kapesníčků. Po tobě se bude Romanovi hodně stýskat. Nějaké ti ve skříni nezbyly?“
„A víš, že možná taky? Ty zase dostával pravidelně můj otec od matky a měl jich tolik, že je nosil mým klukům na sopel, když byli malí,“ graduje Irča s gustem.
„Nejsou černé, že ne?“
„Co tě napadá? Kdepak! Sněhově bílé s decentním černým proužkem.

 

S tebou jsem jiná

rozechvíváš struny
co ještě umí
tichou písní znít

já - oheň věčný
dřív tak spalující
hořím dnes svící
která dává klid

s tebou jsem jiná
bez namalování
vnímáš mě jako v nahotě
a jsi tu dál
mé vady nezabrání
ti odejít
ty děsí málo tě

s tebou jsem tichá
jako nikdy dříve
to abych křikem
nerušila mír
který se v tobě
celém
rozprostírá

jsi moje víra
jsi můj vnitřní smír

s tebou jsem ráda
říkám tomu štěstí
a nad pelestí
jak bývalo zvykem
kdy ještě žila
moje babička
vnímám nás dva
v oválném starém rámu
když zavřu oči
šeptám Otčenáš

ctíš moji volnost
nenecháš mě samu
a to je důvod
proč i ty mě máš

 

KAPITOLA 10

„Dáš si čaj, miláčku? Uvařím,“ slizce se snaží vloudit zpátky do mé přízně krátce poté, co by se vzduch v pokoji dal krájet po další vražedné hádce. Jednou se to stane. Jednou mě zabije. Možná ne úmyslně, ale stane se to. Nešťastnou náhodou. Kde jsou ty pilulky, co mi před rokem ukazoval a evidentně už dost dávno přestal brát? Co je to vůbec za humus? Psychofarmaka. Můj bože!

„Nebo kafíčko, lásko? Řekni si, stavím vodu,“ usmívá se na mě jako v líbánkách.

„Nechci nic,“  odvětím suše a hlavou se mi honí myšlenky, jak se ho zbavit.

„A víno, miláčku. Dáš si se mnou skleničku, že?“ stupňuje moje vnitřní napětí, jako by se nechumelilo.

„Ne, nedám, beru léky,“  konstatuji. Přece to ví, blbec. Na co si to se mnou, ksakru, hraje?

„Červené nebo radši bílé, na co máš větší chuť?“ Nedovedu identifikovat, zda mě poslouchá a vnímá, nebo nasírá úmyslně.

„Nechci žádné víno, beru léky,“ opakuji podrážděně.

„Tak by sis dala radši rum či vodku?“ nepřestává naléhat, aniž by znatelně změnil barvu svého ledově studeného hlasu.

Mám strach. Sama v bytě s mužem, ke kterému cítím odpor, jaký jsem v životě předtím nikdy nepoznala. S mužem, ze kterého jsem k smrti vystrašená. Pohybuje se bytem jako robot s porouchaným ovládáním. Zůstává za ním spoušť střepů a podlitin. Známý thriller Válka Roseových mi připomíná nejvýš tak pohádku bratří Grimmů. Kde jsou ta široká ramena, uhrančivý pohled, vzrušující úsměv v koutku úst, energie, co mě vtahovala do jeho kalhot? Atomy se rozlétly a průvan slov, za která se člověk stydí ještě dřív, než je vysloví, rozmetal je bůhvíkam. Co zůstalo, to málo menší než nic, drží každé jedno tělo pohromadě spíše zázrakem. 

 

 

Ani po dvou letech od útěku z destruktivních milostných tenat nemám jistotu, že já jsem já. Že já už nejsem on. Že se Boris do mého života nikdy nevrátí.

Hans upíjí z šálku černou kávu. Nespouští svůj zrak z její hladiny. I jeho oči jsou černé. Doširoka rozevřené panenky vymezily modři duhovky jen nepatrně úzký, sotva viditelný proužek na svém okraji. Jako by v černi nápoje něco hledal. Otázku? Odpověď? Kdo ví... kdo jen to ví...

Nejraději bych překlopila lógr na talířek a pomohla mu hledat. Pomohla nám hledat. Budoucnost... Už vím, jak chutná chvíle, kdy se zastaví čas. Sladce, přesladce, bolestně slastně. A taky hořce. Nevypověditelně hořce. Ba ne. Nevím, nevím to bezpečně, zda chci znát odpověď. Ještě se v sobě nevyznám. Ještě pořád mě pronásledují myšlenky, s nimiž neumím pořádně zatočit. Vyhnat je z hlavy a vyčistit svou duši. Být svobodná, být volná...

„Přijedeš, můj anděli? Přijedeš ke mně?" zeptají se jeho oči mých, smířlivě a čestně.
„Přijedu, Hansi, určitě někdy moc ráda přijedu."

 

 

„Ještě toho nemáš dost, Irčo?“ se dvěma kabáty přes ruku komanduji Irenu.
„Teprve jsem se rozšoupla a ty už končíš? Snad ne?!“
„Je půl druhé a odcházíme od půlnoci.“
„Když já mám trochu delší rozjezdy, víš?“
„Nic se neděje, klidně se dál bav, ale já už mizím,“ přehazuji její flaušák přes opěradlo polstrované židle.
„Dájo, ty nemizíš. Ty tu s námi zůstáváš. Roman ti chce poděkovat za kravatu a kapesníčky.“
„Mně? Copak jsem mu něco takového někdy darovala?“
„To zrovna ne, ale tys měla důležitý poradní hlas, vzpomínáš?“ nařkla mě Irča pobaveně z konspirace.
„Ty vole, tys mu nakonec přece jenom dala tu výbavu do krematoria?“ vyděsila jsem se natolik, až jsem neuhlídala, co mi klouže z jazyka.
„Chachááááááááá....!!! No jasně. Dyť je to funebrák. Tos netušila, co?“
„No... to... to... jsem opravdu netušila. Vážně?!?!?!“
„Na mou duši, na psí uši a tři žabí chlupy!“ olízne Irena dva prsty a zvedne ruku vysoko nad hlavu.
„Jsem ráda, že ses mu zavděčila. I prskavky měly obrovský úspěch. Pepa se smál, až mě celou zaprskal. Nemohla jsem zapřít tvoje autorství,“ vracím smeč na kamarádčino pole.
„No konečně! Co taky s Prskačem, co neprská? A vůbec, kde ho máš? Nikde ho tu nevidím. Kam se ti ztratil?“
„Vyprovází Bedřišku, byla už hodně unavená. Ještě ji prý dost bolí jizva.“
„Aha, a pro tebe se vrátí, ty jsi ještě fit, pravda?“ zklidní Irču vlastní interpretace zprávy a naleje si další dvojku vína ze sedmičky na stole.
„Nevrátí. Není třeba. Bedřiška ho potřebuje víc. Ona je ti nakonec taková bezvadná ženská. Ach, Irčo... Nějak moc jsme se zaměřily na chlapy a možná nám unikla příležitost poznat taky bezva holky.“
„Napravíme to, neboj. Za dva měsíce začíná nový kurz a Roman musí bezpodmínečně opakovat, protože mi při valčíku dvakrát šlápl na palec a jednou mě dokonce u tanga nakopl do lýtka.“
„Bezva, takže jsi trénovaná,“ nabírám znovu dech, když vidím, že se nemá k odchodu.
„Trénovaná? Jak to myslíš? Nechápu.“
„Až tě bude chtít nakopat taky do prdele. V nejlepším se má přestat, holka. Pamatuj si to! Už máš dost, jak na tebe koukám."
„Dost? To se teda mýlíš. Chlapů není nikdy dost.“
„Mluvím o alkoholu.“
„Ne, ne. Akholohoóóólu také není nikdy dost,“ blábolí zpitě. „Půl roku v pytli a já jsem tě nenaučila ani tomu základnímu! Já se z toho asi zlááámu.“
„Irenko, měj rozum, zlámaná už jsi celkem fest. Šlapeš si na jazýček. Jestli chceš, doprovodíme tě domů, ano?“
„Prskač už je zpátky?“
„Ne, není.“
„Slyšela jsem doprovodíme. Už jsem vážně nahluchlá,“ strčí si prst do pravého ucha a důkladně jím zatřepe.
„Nebylo by divu, ale nejsi. Doprovodíme tě, pokud netrváš na Romanovi. I když, ten by si asi měl vzít taxi, to bude pro něho bezpečnější. Dal si dnes také pořádně do nosu, kluk funebrácká.“
„Blbost, s nikým se tu nepral, to bych musela zaznamenat.“
„Ach jo, Irenko. Konec legrace, jdeme. V tomhle stavu tě tu nenechám. Oblékat!“ zavelím přísně.
„Dobrá, dobrá. Vždyť už jdu. A hele, co vůbec říkal Prskač na tu láhev whisky, cos mu přinesla?“ rozsvítí se pojednou Irče v hlavě.
„Nebyla pro Pepu.“
„Nebyla pro Pepu? A pro koho teda byla? Pro mě?“
„Pro Martina.“
„Martin, Martin... Martin Kalaba! Ale to je náš taneční mistr, Dájo. Tomu jsme se přece skládali na golfové míčky,“ zavrtí nechápavě hlavou.
„Je to tak, Irčo. Pro Martina,“ odsouhlasím její domněnku a nevím proč sklopím oči.
„Cože??? A tys mi neřekla ani slovo?! Jak dlouho to přede mnou tajíš, bosorko?“
„Páni, tys bleskově vystřízlivěla!“ hodím se zpátky do klidu.
„A ty se mi divíš? Tak dělej, jak dlouho?“
„Nedávno ses mě ptala, kdy to skončilo s Hansem, vzpomínáš?“
„Matně, ale ano,“ špatně předstírá, že je v obraze.
„Tak přesně tehdy to začalo s Martinem.“
„Přihlášky!?“ osvítilo ji, když se k nám Martin přiblížil a vzal mě kolem pasu.
„Jo, přihlášky,“ pokývám hlavou a usměju se na oba.
„No vida! Takže dnes už se i hodný holky dostanou, kam chtějí! Tak tady jsem úplně, ale úplně zbytečná!“ po vzoru divadelní divy přehodí flauš přes ramena a komicky odkráčí z potemnělého sálu s jistotou, že jí jistíme záda. 
 

Měla bych...

otevřít všechna okna v bytě

závěsy stáhnout

záclony

a vpustit slunce mezi stěny

má stejnou touhu jako my

laskat se

škádlit

v lázni světla se vším

co živé na Zemi

stejně jak láska

když se laská

s písmeny – slovy – básněmi
 

měla bych vyjít do zahrady

obejmout sosnu u domu

a k ní se tisknout hodnou chvíli

šeptat svá přání do stromu

potichu

něžně

důvěrněji že už to ani nejde víc

měla bych žít

jsou stesky jedny oproti druhým

pouhé nic

vyvětrat z mysli lživé stíny

pavučin cáry

obrazy

co pod nánosem prachu zšedly

a dát jí nové rozkazy:

laskat se

škádlit v lázni světla

se vším

co živé na Zemi

stejně jak láska

když se laská

s písmeny – slovy – básněmi

KAPITOLA 11

Martin je to nejkrásnější mužské jméno, co znám. Bylo s ním všechno hezké, romantické. Podvečerní káva za sto pade s čokoládovým dortíkem za sto v luxusním podniku pro držitele VIP karet, žmoulání prstů v kině, obědy v čínském bistru – miluji ty jejich nudle s omáčkami – procházky v botanické zahradě, líbání na lavičkách i pod javory...

Bylo to romantické, omládla jsem za několik týdnů o pár desítek let. Zcela logicky jsme se tak dostali do bodu, kdy je načase slupnout višni na špici dortu s kopcem šlehačky. Cukla jsem. Jeho kůže byla až příliš mladá. Jestli to byl smutek či vztek, co jsem zahlédla v čokoládových očích, to nevím. Jisté je, že já jsem všechny své idylické emoce ze sebe vypustila během příštích pár hodin. Skoro se mi chce říct, že pro mě byl jen jakousi účinnou pilulkou, která mi měla vrátit schopnost líbání. A taky ztracenou sebedůvěru. Byl mladý, byl krásný, byl něžný. Kamarádky šílely, že já husa zahodím takovou unikátní příležitost, jediná Irča mě chápala beze zbytku. Inu, také si už prošla svým.

 

Boris není ten typ, co by zůstal dlouho sám bez ženy. Má ji pokaždé v záloze od okamžiku, kdy vycítí, že se pod ním houpe podlaha. A dost možná, že i dávno předtím, prostě už se dobře zná. Soudím, že mu ta pipka, co s ní začal žít, vydrží do konce života. Taková nemastná neslaná holka. Stokrát ji člověk potká a stokrát zapomene její tvář. Ale poddajná a věrná jako pes. Navíc pracovitá a milující. Bývalý manžel ji údajně mlátil, má trénink. S Borisem to takové peklo nebude, ten týrá psychicky a ona, čistá lilie polní, vděčná, to sotva postřehne. Svým způsobem jsem byla šťastná, že ji má. Milovala jsem ho velmi a nesnesla bych pocit, že trpí příliš. Snad ji má i rád. Přesto zajít si v parném létě spolu na pivo, vykouřit pár cigaret a zavzpomínat na staré dobré časy bylo příjemné. Příjemné bylo pohrávat si s myšlenkou vše vrátit zpátky. Moudré však rozhodně ne. Není mojí zásluhou, že se to nestalo. Ani jsem nepostřehla, čím mě rozum přelstil.

Hans, Hans, Hans... opakuji si jeho jméno a pod zavřenýma očima vytvářím obrazy, jaké by to bylo, kdyby... Lidská těla jsou stejná a přesto každé jiné. Na pohled, na dotek, na vůni, na pocit. U kolika se to v životě všechno sejde v jednom jediném? Na pohled je Hansovo tělo pevné a on pevně ukotvený v něm. Ve svém těle i ve své mysli. Klid, rozvaha, soustředění. Všechno, co mi v posledních letech schází. Všechno, o čem se domnívám, že už nenajdu. A kdyby přece jen, mžiknutím oka zase ztratím. Ano, taková divná paranoia. Co s ní?
Hans správně vycítil, že se dne mojí návštěvy tak brzy nedočká. Rafinovaně změnil strategii pozváním se na návštěvu ke mně domů:
„Připravím pro nás dva večeři u tebe. Všechno přivezu, nemusíš se vůbec o nic starat. Budeš sedět, popíjet víno a dívat se. A třeba mi i zpívat.“ Nemohl to namyslet lépe. V domácím prostředí se cítím jistější. Po dlouhých měsících přibližování na dálku se také s ním cítím jistěji. Ráda ho uvítám ve svém domě. Jako vzácného hosta a dávného přítele.
Zaparkuje před domem, podá mi dvě láhve „rossijskoje igristoje“, vrátí se pro bedýnku plnou čerstvých potravin a báječných pochutin, v kuchyni pak vyfasuje jednu ze dvou mých zástěrek. Nenosím je už dávno a vlastně jsem jen jednu občas použila, červenou se žlutými květy. Dárek od pratety, když jsem se začala motat mámě pod rukama u kuchyňské linky a sporáku. Kolik mi mohlo být... deset, jedenáct? Ta zelená mu sluší, je téměř nová. Inu, nenošená. Připraví pastu z avokáda, rozpeče bagety plněné fazolovým krémem, hustě sypané mladou cibulkou, připraví filety z lososa a ústřice zapékané v bešamelové omáčce s bramborovým pyré, dušenou zeleninu se zázvorem a navrch kompot z avokáda a hroznového vína, zalévaný svařeným cukrovým sirupem a limetkou, zdobený lístečky čerstvé meduňky... ano, ano, tak nějak by to mohlo vypadat.
A já se budu v červené se žlutými květy motat kolem kuchyňské linky a sporáku, ukousnu si chilli a budu se dusit žárem a smát, oba se budeme smát, nacpeme se těmi dobrotami k prasknutí a usneme u televize s propletenými prsty. Dlouhé a nervní usínání – ano či ne? Ne, ještě ne, ještě je příliš brzy, ale jednou, jednou určitě ano, možná už příště, kdo ví, možná. Až... až... až rozkvete kámen.

 

 

O díle se vyjádřili:

I pár neveršovaných řádek

K Jarmile toužím promlouvat ve verších, i když to neumím jako ona, ale promlouvat verši k Jarmile není tak útulné jako Jarmilina slova číst. A je to i trošku namáhavé - pro mě jako pro romantika. Útulným je zato ponořit se do mezilidských vztahů, jak je vnímá Jarmila, a nechat se probodat i pohoupat vlnkami jejích dialogů. Ona si možná Jarmila myslí, že vnímá svět žensky, ona jí možná kamarádka přizvukuje a druhá také, ale my ostatní, my víme své. Vnímá svět, jaký je. Tak ho musí pochopit i chlapi. A ti, kteří to nezvládnou, nechť nemají právo na existenci v Jarmilině říši.

(Ivo Fencl, spisovatel, Plzeň)

 

Cosi, co cítím...

Humor a nadsázka, touha a potřeba citu, mísená s poezií, jsou středobody této knížky. Jako žena i já si hledám vztah k mužům. Je těžké mužům porozumět, jejich myšlení pochopit. Jsou jiní, a jestli zrovna z Marsu je pro výpověď Jarmily Moosové nepodstatné. Prostě tady jsou a my ženy toužíme jejich svět pochopit a uchopit. Muži vnímají svět žen vesměs pragmaticky, my se s jejich světem zapotíme. Přes tu rozporuplnost se obě pohlaví přitahují a potřebují.
Knížka je vhledem do myšlení ženy, která už leccos v životě poznala, leccos z života mužů ochutnala, leccos pochopila a mnohé uchopila.
Ženská přirozenost je křehkost, touha po jediném muži, který bude kvalitní, milující, neopouštějící. Knížka je plná nadsázky a hravosti, ale zároveň plná osobní výpovědi. Je tím věčným hledáním jediného z mužského rodu. A která bychom nechtěla už konečně najít? Humor a živost dialogů vtáhne do děje a života Jarmily Moosové. Ať už je její život snový či autentický, přinese čtenářkám pocit sounáležitosti s ženským rodem. Verše vložené mezi kapitoly jsou tím, co činí nás ženy bohatší, a začtením se do nich pronikáme do sebe sama. Přeji všem čtenářkám tak mile trávený čas s knížkou Jarmily Moosové, jako jsem si ho žila i já.

(Jana Čehovská, čtenářka, Brno)

 

Až rozkvete kámen

Napsat něco výstižného o knize Jarmily Moosové nejde tak snadno. Je sice rozsahem skromná, ale o to více je nabitá emocemi, smyslností, vůněmi a touhou milovat i být milován. Všichni toužíme po lásce. Na cestě za jejím hledáním nacházíme sami sebe stále nějak málo připravené, abychom ji dokázali navždy udržet. Je to věčný a nekonečný proces naděje i zklamání, jak již naznačuje titul knihy. Myslím, že se v ní poznáme všichni. Protože je psaná z pohledu ženy, rád jsem se dozvěděl i něco ze zákulisí ženských intrik v dobrém slova smyslu. Je to kniha, která rozhodně osloví mužského čtenáře, protože nám prozradí mnohé o tom, jak ženy cítí a vnímají. Příjemně se čte, protože má svižný spád. Také moc kvituji propojení poezie s prózou a skvěle vyvedené černobílé akty.
Přeji velký úspěch a těším se na jeden výtisk.

(Milan Novobilský, výtvarník, Plzeň)